Mt 24,1-2
Když Ježíš vyšel z chrámu a odcházel odtud, přistoupili k němu učedníci a ukazovali mu na chrámové stavby. On však jim řekl: „Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno.“
J 2,13-22,
Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma. V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly. Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mne stráví.‘ Židé mu řekli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ On však mluvil o chrámu svého těla. Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.
Sestry a bratři, hned ve druhé kapitole Janova evangelia čteme, jak Ježíš vchází do chrámu v Jeruzalémě. Šalamounův chrám, budovaný mnoho let, byl v té době středobodem židovské víry, v jehož svatyni přebývá sám Hospodin, a do svatyně smí vstupovat jen velekněz. Bylo nepředstavitelné tento chrám nemít, nebo že by zanikl. Kde by pak sídlil Hospodin, zůstal by uprostřed svého lidu? Co by se podělo s vírou, když by ztratila svůj pevný základ?
I pro nás bývá často nepředstavitelné, že bychom neměli svůj léta budovaný kostel, modlitebnu, faru, že bychom jako církev ztratili střechu nad hlavou. Nebo že by ztracený chrám nenahradil nový, případně že bychom mohli zvěstovat evangelium bez něj, že bychom dokázali oslovit bez kostela, do kterého se snažíme lidi kolem nalákat na Noc kostelů a jiné kulturní akce.
Ježíš přesto předpovídá, že chrám bude rozmetán, nezůstane z něj kámen na kameni. Dokonce sám v něm způsobí rozvrat, když zjistí, že se z domu jeho Otce stalo tržiště, kdy ekonomické vztahy, v nichž jde v prvé řadě o peníze a majetek, prostoupily všechno a usurpovaly si i posvátnou půdu. A kdy Boží lid se tomu ochotně přizpůsobil, místo víry se spoléhá na jistoty tohoto světa, pomíjivé jistoty, ukládá si svůj poklad na zemi, namísto aby jej měl v nebi. Ježíšův rozvrat má šokující podobu téměř násilné revolty a výtržnosti, kdy všechny vyhnal bičem z chrámu i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, zpřevracel stoly. Za takovéto pobuřující činy se dodnes pokutuje a nebo vězní a v některých zemích dokonce popravuje.
Také proto se jej Židé ptali – jakým právem to činíš, jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit? A Ježíš jim odpovídá – zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím. Tomu se Židé podivili – jak to chceš udělat? Vždyť postavit takový chrám není legrace – vytvořit projekt, sehnat finanční prostředky, vyhledat a pořídit vhodnou parcelu, vyběhat veškerá potřebná povolení a pak se teprve pustit do rozsáhlé a technicky náročné stavby, omítnout, uklidit, vybavit a na závěr zkolaudovat. Nám to trvalo 46 let. A ty bys to chtěl zvládnout za tři dny? Ježíš však hovořil o chrámu svého těla. Tím znamením, jak víme, nebylo nic jiného než Ježíšovo vzkříšení třetí den od jeho velkopátečního ukřižování.
Ano, tělo Kristovo je oním znovuobnoveným chrámem. To tělo, kterým se stalo Slovo, které bylo u Boha a to slovo bylo Bůh. A přebývalo mezi námi. Bez chrámu, bez střechy nad hlavou. Vždyť v Matoušově evangeliu čteme, že Ježíš odpověděl zákoníkovi, který jej chtěl následovat, kamkoli půjde: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Toto jakési bezdomovectví a poutnictví přitom Ježíši nebrání v tom, aby získával učedníky, neboť Bůh není závislý na chrámu. Ale zároveň upozorňuje, že cesta s ním nebude jednoduchá, že to vnitřní či skutečné bezdomovectví nevázané na nějakou pozemskou stavbu je údělem i jeho následovníků.
Možná namítnete – dobrá, Šalamounův chrám byl v novozákonní době nahrazen chrámem Kristova těla, ale co dnes, kdy podle Bible byl Ježíš vzat na nebesa a sedí po pravici Boha Otce a vrátí se až v den soudu? Kde teď sídlí Bůh v tomto světě? Janovo evangelium na to dává odpověď: Je seslán Přímluvce, Duch svatý. Na jeho konci je psáno, jak Ježíš vešel k učedníkům zavřenými dveřmi a řekl jim „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těchto slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.“ A jinde čteme, že ještě před svým zatčením a ukřižováním se modlil: „Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni. Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“
Ano, jeho učedníci, společenství jeho lidu, církev v původním slova smyslu nesou Ježíšovu štafetu. I apoštol Pavel nám to připomíná v 1. listu Korintským: „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“ Tohle tělo, to je ten pravý chrám, ne kostely, byť sebevíc krásné a užitečné. A jako Ježíš přišel zavřenými dveřmi k nám do světa, tak i nás posílá do světa ven z našich modliteben. Ven za lidmi, za jejich radostmi i starostmi, s evangeliem o Kristu. Ne kvůli naplnění našich kostelů, ale kvůli těmto lidem samým a kvůli Pánu Bohu, jako nástroje Jeho práce v tomto světě. „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal“, píše se v závěru Matoušova evangelia.
Už slyším námitku – to máme stát na rohu s časopisy jako Jehovisté nebo v houfu s kytarou na ulici zpívat „Ježíš tě miluje“? Vždyť by to lidé dnes už ani nepřijali, na takové tzv. evangelizace už jsou alergičtí! Jistě, ale i tohle je pořád lepší než jen sedět a svou víru projevovat jen za zdmi církevních budov. Budov, v nichž se už pak přestanou scházet nějací lidé a které se pod tíhou zubu času rozpadnou.
Nejlépe je však víru předávat prostě a nenásilně, skrze obyčejná přátelství. A s Biblí v ruce se naučit scházet kdekoli, ať už v církevních či světských stavbách pro veřejnost, pod širým nebem nebo v domácích skupinkách. A pak se třeba zaplní i ty naše kostely, ať už je lidé mají přímo pod nosem, nebo do nich musí dojet z větší vzdálenosti.
Pamatujme – to Ježíš sám boří naše chrámy, pokud na nich ustrneme jako na pozemské jistotě, pokud se ochotně přizpůsobujeme a sloužíme tomu, že svět pohlcuje jedno velké tržiště, kde jde jen o maximalizaci zisku a vše ostatní musí jít stranou, pokud lpíme na majetku. Boří studené, neživé, kamenné chrámy, aby je znovu ve třech dnech vystavěl ze společenství živých lidí z masa a kostí.