Mt 5,8
Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha
μακάριοι οἱ καθαροὶ τῇ καρδίᾳ, ὅτι αὐτοὶ τὸν θεὸν ὄψονται.
K tomuto známému výroku z Kázání na hoře bych rád řekl trojí:
A. Jaké to je vidět Boha
B. Kdo Boha uvidí
C. Co je potřeba dělat, abychom Boha viděli
A. Kdysi, když jsem přišel o státní souhlas k výkonu duchovenské služby, jsem byl zaměstnaný v pražském krematoriu. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Kromě jiného proto, že jsem měl příležitost vyslechnout stovky a stovky pohřebních kázání a proslovů. Vždyť jsme dělali přes dvacet pohřbů denně! Jedním z trvalých vjemů, které jsem si odnesl, bylo také to, že absolutní většina civilních řečníků začínala svůj proslov slovy: Připadl mi velice těžký úkol rozloučit se s…
Vzpomínám na to v tuto chvíli proto, že mi připadl ještě těžší úkol. Vysvětlit vám, co to znamená vidět Boha.
Ve skutečnosti to je vlastně nemožné vysvětlit. – A tím v podstatě říkám, jaké to je.
Jsou věci, které i když si myslíme, že jsme pochopili, jsou ve skutečnosti mimo naše chápání. Naše omezené smysly na ně prostě nestačí.
Jeden muž seděl v kavárně se svým nevidomým přítelem. A když jim číšník přinesl mléko ke kávě, nevidomý se zeptal:
Jak vlastně vypadá mléko?
Vidomý přítel vysvětlil: Víš, to je taková bílá tekutina.
Co je to bílá?
No, bílá je barva. Různé věci jsou bílé. Třeba labuť je bílý pták.
A jak vypadá labuť?
To je takový velký pták, s dlouhým zahnutým krkem.
A aby si to nevidomý přítel dovedl představit, opřel si loket o stůl a naznačil mu ohnutým zápěstím, jak vypadá labutí krk.
Nevidomý mladík si jeho ruku pečlivě ohmatal – a pak se mu na tváři rozhostil šťastný úsměv: Tak už konečně vím, jak vypadá bílá!
Podobně je to i s námi, když si myslíme, že se nám podařilo pochopit, jaké to bude v nebi.
Zachovalo se nám jedno středověké vyprávění o dvou mniších, které velice zajímalo, jaké to bude v nebi. A tak se vždy večer sesedli a povídali si o tom. Představovali si a vykreslovali, jaké to tam bude. A protože byli touto myšlenkou opravdu zaujati, dohodli se, že až jeden z nich zemře, tak se tomu druhému zjeví ve snu a buď řekne latinské slovo „taliter“, že to je takové, jak si to vysnili, nebo řekne „aliter“, že je to jiné. A skutečně, když první z nich zemřel, tak se za několik dní svému druhovi zjevil a pronesl slavnou větu: Totaliter aliter – Totálně, absolutně jiné.
Myslíte, že se mi podařilo vysvětlit, co znamená ocitnout se v Boží přítomnosti?
Pokud jste pochopili, že je to něco úžasně nevysvětlitelného, tak jste pochopili aspoň něco. Kdybyste teď zavřeli oči a v duchu si představili situaci, kdy vám bylo úplně nádherně, kdy jste se úplně rozplývali blahem, a pak to nekonečně znásobili – tak byste možná mohli vzdáleně tušit, jaké to je být v přítomnosti Boží.
B. Kdo bude mít tu výsadu, že uvidí Boha?
Náš verš říká, že jsou to ti, kteří mají čisté srdce, tedy myšlení. My se sice často cítíme spíše jako autor knihy Přísloví, když píše (Př 20,9): Kdo může říci: „Zachoval jsem si ryzí srdce, jsem čistý, bez hříchu“?Přesto však nesmíme zapomenout, že máme v Bibli i naléhavé výzvy, jako např. v 1P 1,16: Svatí buďte, neboť já jsem svatý. To je jasná výzva, o co se musíme snažit. Je pravda, že nám může být jakýkoli hřích odpuštěn, ale to nás neomlouvá, když neusilujeme o čisté srdce a čistý život.
Když se v minulosti židům zdálo, že někdo říká něco nepravověrného, tak ho kamenovali. Katolíci v takových případech upalovali. Co dělají českobratrští evangelíci nevím, ale možná to poznám, protože chci říct teď něco, co se vám asi nebude líbit. Chci říct něco, co není v našem prostředí populární:
My evangelíci rádi posloucháme kázání o odpuštění, o tom, že jsme omilostnění hříšníci, ale už se nám tak nelíbí slyšet, že se musíme snažit o čistý a posvěcený život. Že záleží i na tom, jak se snažíme. Přesto bych tu teď chtěl pronést malou chválu čistého života.
Všichni známe a třeba i rádi čteme poutavé příběhy o gangsterech, zločincích nebo alkoholicích, kteří se obrátili na víru. Možná máte i vy tu zkušenost, že jste slyšeli svědectví, která byla velice zajímavá a strhující – až do okamžiku, kdy dotyčný řekl: A pak jsem uvěřil v Pána Ježíše. Jako by hříšný život byl zajímavější než život v čistotě s Bohem.
Každý z nás je nějak pošpiněný, ale měli bychom cítit hlubokou vděčnost za každou oblast, kde se nám podařilo si uchovat čistotu. Měli bychom cítit vděčnost rodičům, kteří nás svojí výchovou uchránili před jistými hříchy. Měli bychom být třeba vděčni za prostředí, které nám pomohlo nezabřednout do nějakého bahna. Měli bychom děkovat Pánu Bohu, že nás uchránil od určitých pokušení nebo nám dal sílu v nich obstát.
Jistý starý muž přišel jednoho dne do zpovědnice v katolickém kostele a místnímu faráři povídá:
Pane faráři, já jsem včera večer svedl dvacetiletou dívku.
To není dobré, povídá pan farář, ale když toho budete litovat a pomodlíte se deset otčenášů a deset zdrávasů, tak vám to bude odpuštěno.
Ale to já, pane faráři, nemůžu.
Co nemůžete?
Nemůžu se pomodlit ani otčenáš ani zdrávas. Já totiž nejsem katolík, já jsem žid.
A proč mi to tedy sem chodíte vyprávět?
Víte, pane faráři, já to dnes vyprávím každému.
Na hříchu není nic k chlubení. Frajer není ten, kdo zajímavě hřeší, ale ten, komu se podaří někdy zachovat čistý, někdy odolat pokušení.
Ve sbírce rabínské moudrosti, Talmudu, je na jednom místě otázka (Pirkej Avot): Ejzehu gibor? – Kdo je skutečný hrdina? A odpověď zní: Hakoveš et jicro. – Ten, kdo dovede ovládnout svoji hříšnou přirozenost.
Aby však nevznikl mylný dojem, musím ještě dodat, že se samozřejmě nejedná jen o hříchy v sexuální oblasti. Hrdina je i ten, kdo zvládne nepomlouvat, hrdina je ten, kdo se ovládne a neurve si to nejlepší ze společného talíře, hrdinou je i ten, kdo vydrží nemluvit jen o sobě a svých problémech atd. Každý víme, kde je naše Achillova pata.
C. A co je potřeba udělat, abychom si zachovali čisté srdce a mohli tak vidět Boha?
Asi bude nejlepší (jako vždy) podívat se do Bible. V Matoušově evangeliu 12. kapitole ve verších 43–45 čteme:
Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: „Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.“ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší, než začátky. Tak bude i s tímto zlým pokolením.
Z tohoto textu jasně vyplývá, že nestačí svůj život jenom vyčistit, ale je potřeba ho také naplnit!
Nevím, kolik z vás zažilo osobně nějakou povodeň. Při povodních není nejhorší to, že je všude spousta vody, ale nejškodlivější je, že je ta voda špinavá, kontaminovaná, jedovatá. Moc se mi líbilo, co udělali při povodních před několika lety v pražském hotelu Hilton. Tento hotel totiž stojí hned u Vltavy, tak bylo jasné, že ho přívalová vlna zasáhne. Když se to majitelé dozvěděli, udělali zajímavou věc. Všechny sklepní prostory napustili čistou vodou z vodovodní sítě. A když se povodňová vlna skutečně přihnala, neměla voda kam do budovy proniknout. Tím byl hotel uchráněn od velkých škod.
Stejně tak se i my musíme naplnit čistými věcmi, abychom si zachovali čisté srdce, čistou mysl. Co to znamená konkrétně?
My pedagogové dáváme rádi úkoly a rady. Tedy, pokud se chcete uchovat v čistotě, je potřeba se zabývat Božími věcmi. Úplně konkrétně: Je potřeba pravidelně číst Boží slovo a modlit se. Bez těchto dvou činností si čistotu neudržíme.
1. Bible:
Ve známém sto devatenáctém žalmu čteme (v. 9): Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova.
Je nám jasné, že to neplatí jen pro mladíka. I my staří musíme číst Bibli, abychom se uchovávali v čistotě. Ono totiž nejde jen o to, že z Bible získáváme informace a pokyny, jak se chovat. Podstatné je, že už samotné zabývání se Biblí nás formuje. To, že se pohybujeme v biblické oblasti, má na nás vliv a směřuje nás.
Rabíni říkají zajímavou věc. Tvrdí, že je požehnáním, že to, co z Písma nastudujeme, zase často zapomeneme. Říkají, že kdybychom si vše pamatovali, tak bychom Bibli za určitou dobu nastudovali a pak odložili, protože bychom vlastně všechno věděli. Ale to, že zapomínáme, nás nutí se k Písmu stále vracet a přebývat pod jeho vlivem.
Přiznám se, že vždy, když si vzpomenu na tento rabínský názor, mám velice dobrý pocit z toho, že jsem alespoň v něčem hojně požehnaný.
2. Modlitba:
Pokud říkáme, že máme Boha rádi – ostatně příkaz milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a vší silou Ježíš prohlásil za největší přikázání –, musíme s ním chtít být v kontaktu.
Jistě i vy znáte nějaké manžele, kteří spolu moc nekomunikují. Co to vypovídá o jejich vztahu a jak se ten vztah asi bude vyvíjet? Stejně tak tomu je i tehdy, když pravidelně nekomunikujeme s Pánem Bohem.
Když jsem byl hodně mladý, tak jsem hrozně nerad telefonoval. Doma jsme telefon neměli, a tak jsem nebyl na telefonování zvyklý a měl jsem z telefonování fobii. Ale pak jsem se seznámil s jednou dívkou (svou nynější manželkou) a chtěl s ní být co nejvíc v kontaktu. A tak jsem vždycky běžel do telefonní budky (v té dávné době samozřejmě žádné mobily nebyly) a tam jsem dlouhé minuty stál, třeba i v mrazu, a povídal si s ní. A domů jsem se pak vždy vracel s jedním uchem červeným, jak jsem si na něj mačkal sluchátko, aby mi neuniklo ani jedno její slovo.
Když někoho máte rádi a stojíte o něj, chcete s ním být v kontaktu. Kontakt s Božím slovem a kontakt s Bohem nám pomůže zaplňovat si srdce a mysl dobrými věcmi, aby tam už nebylo tolik místa pro špínu, která se na nás tlačí ze všech stran jako povodeň. Nepomůže nám totiž jen stále uklízet, vyznávat, jak jsem špatný. Dokonce nám ani nepomůže jenom se snažit vyhýbat pokušení. Ale je potřeba se zaplňovat dobrým. Nemusíte mě přesvědčovat o tom, jak je zápas o uchování čistoty těžký a jak často prohráváme – vím to lépe, než vy –, ale pevně věřím, že už snaha se počítá.
Amen