Když se Ježíše farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl
jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat;
ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je
mezi vámi!
evangelium podle Lukáše, kapitola 17, verše 20-21
Rádi zpíváme písničku „Pán Bůh je přítomen“…
ale jak poznáváme, že Bůh skutečně je mezi námi?
Jak člověk může rozeznat Boží přítomnost? Čím se
to projevuje?
Někteří lidé říkají, že cítili Boží přítomnost –
ale když člověk zkoumá, co tím myslí, zjistí, že
jim prostě v tu chvíli bylo dobře, že se jim líbilo
shromáždění; moderně by se možná řeklo, že se
prostě „odvázali“. Ale jiní ze stejného shromáždění
odcházejí zklamaní a tvrdí, že Bůh byl daleko… Je
něco takového možné?
A jak tedy poznáme, že Bůh je s námi a Království
Boží mezi námi? Dá se to vůbec nějak rozpoznat,
případně prokázat?
Za Mojžíše, zdá se nám, to bylo jednoduché – ten
se bavil s Hospodinem tváří v tvář, ten měl jasno.
Tu ho Pán Bůh oslovil z hořícího keře, tu z mraku
na hoře. Za pochodu je vedl sloupem oblakovým
nebo ohnivým – aby v každé chvíli přesně věděli,
kudy kam.
A když zastavili, měli stánek setkávání – tam
se Mojžíš setkával s Hospodinem a předával Jeho
vzkazy lidu.
Později si jej Hospodin povolal na Horu a Mojžíš
odtamtud donesl Boží vůli vytesanou do kamene…
Zdálo by se nám, že to měli snadné…
Ale z biblického textu vidíme jasně, že to tak
jednoduché zas nebylo: proti Mojžíšovi se obraceli
různí lidé a z různých důvodů. Několikrát to
dokonce byli i jeho nejbližší – Mirjam nebo Áron,
který měl být Mojžíšovými ústy! Ani oni nerozpoznali
snadno Boží blízkost a přítomnost.
Poprvé se to stalo dokonce ve chvíli, kdy Mojžíš
zrovna rozprávěl s Hospodinem – na hoře, kde dostával
Zákon… a Áron lidem odléval zlaté tele…
Mojžíš Bohu rozuměl, a pak snad několik dalších:
Jozue, nebo hrstka starších lidu, kteří dostali
Ducha Božího… a možná pár proroků, kteří stále
připomínali lidem Hospodina a Jeho skutky.
Ti ostatní byli odkázáni jen na jejich služby?
A přece byl Bůh i s nimi!
Ne jako někdo, na koho měli záruku, někoho,
koho se mohli dovolávat právem, ale jako někdo,
kdo jim z lásky slíbil svou přítomnost.
Starozákonní Mojžíš prosí Boha o Jeho blízkost a
přítomnost. Věděl, že to není něco automatického
nebo nárokovatelného.
Ale zároveň si pamatoval Boží sliby Izraeli: Budu
s vámi a dovedu vás do zaslíbené země…
Opíral se o zaslíbení, počítal s ním.
Zaslíbení potvrzená skutkem: vyvedením z
egyptského otroctví.
Mojžíš Bohu říkal: „Kdybys neměl být s námi,
tak nás ani nevyváděj…“
Neopusť nás v půlce cesty, dokonči své dílo… i
přes naše zrady a nevěrnosti…
Mojžíš byl posledním, kdo viděl Boha, dokonce
ani ne tváří v tvář. Tak to říká Starý Zákon.
Ale my už jsme v době novozákonní:
Ježíš byl zjevením Boží tváře.
Ježíš je tím, podle koho poznáváme Boha…
A všichni učedníci – už ne jen vybraní; tedy i my
– dostávají Ducha svatého.
Ježíš slíbil, že bude tam, kde se sejdou třeba i jen
dva v Jeho Jménu.
I my máme zaslíbení. Můžeme kolem sebe pozorovat
Boží dílo. Potvrzení slibů…
Všude tam, kde se prosazuje Boží milosrdenství
a Boží láska, kde člověk slouží svým bližním, kde
máme zájem o druhé – tam je Hospodin uprostřed
nás, protože i On slouží a má zájem o lidi.
AMEN!