Zápisky z cesty do Skotska 2012

Z vlaku mezi Londýnem a Edinburghem

Z vlaku mezi Londýnem a Edinburghem

květen 2012, Štěpán Janča

Pondělí a úterý 14.-15.5.
Začátek cesty. V osm ráno žlutým drakem z Havířova do Prahy. V Praze pokus o zprovoznění kreditní karty… velké znechucení z CityBank:-) Stejně tak i z počasí:-)
Zalezl jsem do čajovny a při jednom šálku jsem tři hodiny brouzdal internetovou džunglí.
V půl páté přesun na Florenc a v půl šesté start opět žlutého draka, tentokrát ovšem bezkolejového, směrem do Londonia.
První komplikace nastala kdesi za Plzní – čekáme na sanitku, která přijede ošetřit paní s rozbitou hlavou. Vstala moc prudce ze sedadla a zapomněla, že má nad sebou zavazadlový prostor. Sanitka ji odvezla na kontrolu do nemocnice… a ještě nás dostihla při tankování před hranicemi. Paní je šťastně s námi, zpoždění jen půl hodiny.
Za hranicemi Kobra 11, dva Simirové v odrbaných džínsách prohlížejí pasy. Vytipované jedince kontrolují v autě. Při té příležitosti se ztratí pas jednoho pasažéra. Trochu nepochopitelně na to přijde až po dalších deseti minutách jízdy po dálnici. Takže znovu na benzínku a volat policii, hledat, která hlídka nás to stavěla… Pas se nenašel, pan pasažér musel vystoupit, Kobráci ho odvezli neznámo kam a my jsme dál pokračovali bez něj. Zpoždění vzrostlo o další hodinu.

Z vlaku mezi Londýnem a Edinburghem

Z vlaku mezi Londýnem a Edinburghem

Noc probíhala bez problémů, ze začátku za promítání filmů různého druhu a kvality, přičemž při každé zastávce film vypnul a po novém rozjezdu naskočil zase nový. Nemusíme vědět, jak to skončí. Ještěže nepouštěli detektivky:-).
Ráno kolem sedmé jsme stavěli v Bruselu. Jestli jsme zastavovali podle plánu i Luxemburgu, nevím, mám pocit, že jsme jeli bez zastávky a ve voze nikdo neubyl.
Kolem desáté jsme po důkladné francouzské a anglické pasové kontrole vjeli do vlaku podkanálového, což je vpodstatě panceřová bedna na kolečkách, do které najedou auta i autobusy, zavřou se neprodyšně dovniř a cestující skoro ani nepoznají, že jedou. Za půl hodiny jsme byli na Anglické půdě, kde – jak jinak – lilo jako z konve. Se zpožděním půldruhé hodiny jsme dorazili na Londýnský Victoria Station.
Felicity, která slíbila, že tam na mě počká, nikde. Volal jsem jí a zjistil, že je už na cestě zpátky, protože čekala na nádraží, autobus z Prahy přijel včas, ale já jsem v něm nebyl, tak zmatená odjela zase domů.

Mezi Londýnem a Edinburghem

Mezi Londýnem a Edinburghem

Nikoho z nas nenapadlo, že z Prahy jedou dva autobusy a oba mají příjezd ve stejnou dobu… jen ti druzí nenarazili na Kobru:-)
Nevadí, není problém, zavzpomínal jsem na staré časy a zvládnul jsem koupit lístek do Purley a nastoupit do správného vlaku. V Croydonu jsme se s Felicity spokojeně sešli a dál vše probíhalo dle plánu.
Mezi polednem a půlnocí jsem se musel sejít se spoustou lidí: nejdřív oběd s Judith, Stanem a samozřejmě Felicity, pak odjela Judith i Stan, ale vystřídaly je Alison Morgan a Jean Holmes. Na pátou mě Felicity odvezla k Ritě, kde mě za hodinu vyzvedli Millerovi a jeli jsme ještě s Bailyovými na večeři do stylové country hospůdky kdesi na předměstí. Vrátili jsme se kolem desáté, a pak jsme ještě museli všechno probrat s Felicity, která se vrátila ze zkoušky sboru se zcela vyšeptaným hlasem.
Musím říct, že někdy od sedmé začal můj mozek snižovat obrátky a večer už dojížděl jen setrvačností, takže jsem byl rád, že jsem si mohl jít lehnout:-)

Z vlaku mezi Londýnem a Edinburghem

Z vlaku mezi Londýnem a Edinburghem

Středa 16.5.
Na tuhle část jsem se těšil skoro nejvíc ze všeho. Cesta vlakem z Londýna do Edinburghu. Konečně uvidím kus Anglie – z letadla obvykle není vidět nic:-) Navíc byl opravdu krásný a slunečný den… aspoň v Londýně:-). Je ovšem pravda, že jsem brzy přezul ze sandálů do zimních botek:-)
Rychlík do Edinburghu mě trochu zklamal jednou věcí – byl narvaný do posledního místečka:-) K mé radosti ovšem došlo k nějakému omylu, takže starší manželé, kteří přistoupili tuším v Yorku a seděli přes uličku, dostali tři místenky, takže místo vedle mne zůstalo neobsazené. Využil jsem příležitosti a rozložil jsem si tam své harampádí – počítadlo a foťák – a pak jsem střídavě pozoroval a občas i přes špinavé sklo fotil krajinu a zpracovával různé resty v počítači.
Krajina byla ze začátku poměrně nudná, placatá, trochu jako Polabí, až na to, že je více členěná živými ploty a staletými duby, kterých si tady váží natolik, že se jim vyhýbají silnice i železnice. Později jsme ovšem vjeli do zvlněného Yorkshiru se spoustou pěkných zákoutí, lesíků, občasným mostem přes nějakou řeku, a velkým bílým nosorožcem (který vypadá trochu jako kůň… anebo koněm, který vypadá trochu jako nosorožec?), namalovaným na vrcholku kopce.

Kůň nebo nosorožec?

Kůň nebo nosorožec? Opravdu nevím... A co vůbec dělá v Anglii?:-)

Podobná krajina je i na hranicích Skotska u řeky Tweed. Kousek cesty trať vede dokonce přímo po vrcholku útesu nad vlnícím se mořem.
A pak už přišel Edinburgh, přestup na lokálku do Dunfermline a lehké trnutí, jestli Liz skutečné počítá s mým příjezdem – sms nějak zůstala nedoručená a telefon hlásil, že na druhé straně nikdo nepřijímá.
Ale na nádraží čekal Dennis s autem a odvezl mě domů. Přivítali jsme se s Liz, zašel jsem na hodinku do města, povečeřeli jsme a vyrazili do kostela na setkání s lidmi, kteří se chystají v létě k nám.
Setkání bolo mile, pozdravili jsme se se starými známými, seznámili s novými, poklábosili o rodině i o počasí. Ukázalo se ovšem, že ohledně letního setkání jsou dostatečně informováni, takže nemají žádné dotazy ani připomínky ani přání. Takže jsme setkání brzy rozpustili a šli spát.

noční Dunfermline

pohled z okna mé ložnice

Čtvrtek 17.5.
Den volna. Ráno jsem dospával spánkový deficit z předchozích dní. Kolem desáté mě Liz odvezla asi patnáct mil od Dunfermline a vyložila mě v městečku jménem Dollar, a to bez ohledu na počasí.

Glen Dollar

Glen Dollar - cesta z městečka Dollar ke hradu Campbell

Vyrazil jsem do hor na country walk, i když jsem měl vzhledem k vytrvalému dešti lehké pochybnosti o rozumnosti svého počínání:-). Velmi brzy jsem ovšem všechny pochybnosti odhodil, protože krajina, do níž mě pěšina zavedla, mě doslova uchvátila. Procházel jsem skalnatou strží s vodopády, skalami a rozkvetlým medvědím česnekem. Co deset metrů jsem zastavoval, cvakal fotoaparátem, měnil objektivy a zdržoval se – šťastný, že si to můžu dovolit a že nemusím poslouchat ničí jedovaté poznámky o tom, jaká hloupost je jít na výlet s fotografickým bláznem:-).
Je pravda, že cesta údolím, kterou normální lidé projdou za půl hodinky, mi trvala hodinu a půl:-). Divíte se tomu?

Cesta k hradu Campbell

Cestou ke hradu Campbell

Cestou ke hradu Campbell

Cestou ke hradu Campbell

Cestou ke hradu Campbell

Cestou ke hradu Campbell

Nahoře jsem se dostal ke Campbell Castle – obrannému hrádku původně někde z patnáctého století. Prolezl jsem všechny opravené věžičky a komnaty, včetně hladomorny, kde jsem si snědl svačinu, a středověkého záchodku. Nebylo to nic extra zvláštního, Hukvaldy nebo Helfštýn jsou mnohem větší a zajímavější, ale přinejmenším bylo příjemné strávit chvilku pod střechou:-).

Cestou ke hradu Campbell

Cestou ke hradu Campbell

Hrad Campbell

Hrad klanu Campbellů

Campbellovic sídlo

Sídlo klanu Campbellů

Ještě jednou Castle Campbell

Castle Campbell, tentokrát z druhé strany

Z hradní zahrady se šlo na skalní útes neznámo proč nazývaný kazatelnou Johna Knoxe (zarostlý skalní útes přímo nad nedostupnou strží, odkud by se pravděpodobně dalo kázat maximálně ptáčkům na způsob svatého Františka). Chtěl jsem se na to zeptat v pokladně, ale pán, který mě zkasíroval o pět liber, vyvěsil ceduli, že šel někam pracovat a že přijde až budeme odcházet. Nevím, jestli se skutečně vrátil, postával jsem tam dost dlouho, ale už jsem ho neviděl. Mrzelo mě, že jsem nepřišel ještě o půlhodinky později – mohl jsem si prohlídnout přesně totéž, ale bez placení:-)

Kazatelna Johna Knoxe

Kazatelna Johna Knoxe... ale proč? Nevím, jestli tam vůbec někdy byl... a kázat se tam určitě nedá... nebo přinejmenším není komu:-)

Z hradu jsem ještě vylezl kousek na kopec směrem do mlhy:-), a pak se druhou stranou údolí vracel zpátky k Dollaru, kde jsem měl sraz s Liz. Promočený, ale opravdu nadšený krásným kouskem Skotska, jsem se vracel zpátky.

Hory v mlze

Typicky skotské hory

 

Přivítání na horách

Posaďte se po výšlapu... doporučuju... použitelné ovšem, jen pokud máte gumové a nepromokavé kalhoty

Po večeři jsme ještě jeli s Liz do kostela, a to ze dvou důvodů: zaprvé likvidovat mravence, kteří ve sborové kuchyňce vlezli do koláčků tam zanechaných od včerejší akce, a zadruhé ve sborovém sále z mořských oblázků vystavět labyrint, který bude součástí nějaké special meditace v sobotu. Stavění labyrintu byla docela zajímavá činnost a přišlo mi to jako skutečně zajímavý nápad, jak přiblížit lidem hledání Boha. Skutečně dobrá inspirace.
Na druhou stranu mě zaujalo, s jakou radikalitou se Liz vrhla proti ubohým maličkým ferdíkům. Nekompromisně nakladla jedy, a dokonce povolala nějaké deratizátory, aby s nevítanými hosty skoncovali. Celá bedna koláčků, na kterých nebylo po mravencích ani stopy, šla do pytle na odpadky… k mé veliké lítosti – kdybych byl trochu vlezlejší a drzejší, celý náklad bych zabavil a s chutí ho zlikvidoval sám:-)

Skotsko je rodištěm golfu...

Skoti vynalezli golf... a nenechají si ho ujít ani v nejhorším počasí:-)

Pátek 18.5.
Dnes pro zahraniční delegáty začíná General Assembly. Nejprve nastéhováním do tříhvězdičkového hotelu přímo proti st.Giles’s Cathedral a Edinburghskému hradu.

Edinburghský hrad

Edinburghský hrad

Dva první dojmy, kterými mě přivítal Edinburgh:
1. Všechno je rozkopané. Je to zvláštní, protože pokud si pamatuju, před třemi lety byla rozkopaná přesně stejná místa jako nyní. Že by jim stavby šly tak pomalu? Pak si vzpomenu, co jsem slyšel od svých dunfermlinských hostitelů, totiž že v Edinburghu městská rada rozhodla o výstavbě tramvajových tratí (to před třemi lety) a s velkou reklamou do projektu vrhla desítky miliónů liber. Pak přišly volby a nová městská rada usoudila, že projekt je nerentabilní, a vrhla desítky miliónů do odstraňování již postavených kolejí. A to se děje dnes. Kdo ví, možná to dělá úplně stejná firma. Zdá se, že Kocourkovský přístup není jen výsadou krajin českých. A lidé mezitím vesele hopsají pěšky přes rozkopané silnice.
2. Jen jsem vyšel z nádraží, praštil mě přes oči vstup na teologickou fakultu, kde se koná General Assembly. Je to krásná historická budova přímo v centru města. Obě její věžičky jsou ozdobené velikánskými transparenty s nápisem „Church of Scotland General Assembly“. Tahle církev umí prodat, co dělá. Jen to zkusme při našem synodu, jestli si toho někdo vůbec všimne:-). Skotská církev má stále určité jméno, a i když je mnoho lidí, kteří ji neuznávají, přece se s ní musí ve společnosti počítat.

Teologická fakulta v Edinburghu

Teologická fakulta v Edinburghu

Ve tři hodiny pak skutečně začalo General Assembly – aspoň pro nás cizince – brífinkem a uvedením všech zahraničních hostů do problematiky.
Už před třemi lety jsem byl nadšen tímto přístupem k hostům a nováčkům. Nikdo není vhozen do zběsilého víru General Assembly, aniž by mu předali všechny informační materiály, seznámili ho s procedurami a ujistili ho, že všichni rádi uslyší jeho připomínky k tématům. Musím říct, že něco takového mi nesmírně chybí na našich synodech a konventech, kde pozoruji spíš přístup „potichu seď a pozoruj a nezdružuj nevhodnými připomínkami ostřílené synodně/konventní harcovníky“.
Seznámili jsme se s ostatními zahraničními delegáty, zaznamenal jsem hosty z Austrálie, Tchajwanu, Číny, Jižní Koreje, Keni, Malawi, Zambie, Ghany, Jižní Afriky, Jamajky a Kajmanských ostrovů. Za Evropu je tu jen Fin, Maďar, Američan, pracující v Irsku, a já…
Večeře proběhla v příjemném rozhovoru, pak jsme se taxíkem (vzhledem k sychravému počasí) přesunuli do Holyrood Palace na „slavnost Klíčů“. Ta spočívá v tom, že zástupci královny na General Assembly, lordu comissionerovi, předá starosta Edinburghu symbolický superklíč od města, a vzápětí ho zase dostane zpátky, jako ten, kdo ho bude nejlépe opatrovat. Pak se podává víno a jednohubky, všichni klábosí ve velikém sále s desítkami obrazů skotských králů a šlechticů na stěnách a všichni jsou spokojení, jak to pěkně začíná.
Po chvíli jsem se vytratil a procházkou se vrátil zpět do hotelu.
Dobrou noc.

Sobota 19.5.
První skutečně pracovní den.
V osm odchod z hotelu na další „brífink“ s ostatními zámořskými delegáty. Snídani jsem nestihl, aspoň že mi číšník věnoval sáček a mohl jsem si nabalit housku a kus slaniny a banán…
„Brífinky“ jsou specialita Church of Scotland. Aby všichni byli informováni, aby se všechno vyzkoušelo a pak probíhalo hladce a podle plánu. Nedá se počítat, že by všichni všechno věděli a znali, proto radši všechno zopakujeme. Nevím už, po kolikáté slyším, výzvu, ať se neostýcháme zeptat, pokud něco nevíme, nebo sdělit své připomínky, které naše hostitele nesmírně zajímají. Přemýšlím, jestli je to opravdový zájem nebo jen pravá britská zdvořilost… ale ostýchám se zeptat:-).
Všichni jsou velmi příjemní a milí a usměvaví.
Samotná General Assembly začíná v deset formálním úvodem: Slavnostní příchod moderatora a vzápětí za zvuků hrozně rozladěných fanfár také Lorda High Comissionera, zástupce královny na General Assembly. Odstupující moderator uvede do funkce nového moderatora, pak je předán svitek s oficiálním královským pověřením Lorda Comissionera, který musí být řádně zaprotokolován. Je přečtena oficiální královnina zdravice. Poté se nálada mírně deformalizuje, zazpívá se píseň a zazní úvodní slovo. A to už je prakticky čas k obědu:-)
Tyto slavnostní ceremonie mě vždycky přivádějí k rozporuplnému uvažování – možná je to tím, že u nás jsme zvyklí si z ceremonií spíš dělat srandu. Lordská suita, dámy v parádních kloboucích a „metálizovaní“ důstojníci v královské lóži ve mně inspirují spoustu různých asociací.
Nejdřív ze všeho se mi to líbí. Vypadá to důstojně a lidé to berou vážně a věří tomu. Jak ti nahoře, tak ti dole. Zaslechl jsem v rozhovoru, že i nejzarytější zastánce skotské nezávislosti ani ve snu nenapadne uvažovat o nezávislosti na královně. Svým způsobem tyto obřady spojují lidi různých názorů nebo politických přesvědčení. Je tady tradice. Byla tu už za našich otců a dědů, obdivovaly ji matky i babičky.
Je zajímavé, kolik lidí takovéto tradice zaměstnávají. Kdybychom v Orlové měli královnu, nebo aspoň Lorda High Comissionera, hned by výrazně klesla nezaměstnanost. Vždyť jen jaká je při královských slavnostech v Edinburghu spotřeba dudáků! A kolik lidí šije kilty, kroje a ponožky (je zajímavé, že tuto komoditu zatím neobjevili čínští dodavatelé:-)! Včera u Holyrood paláce jsem pozoroval dokonce černošského příslušníka královské gardy, s nablýskaným samopalem a elegantní sukénkou.
Nejvíc mě ovšem zaujal „nosič pytlíku“. Nevím, jak se oficiálně jmenuje jeho funkce, ani kdo to vůbec je – předpokládám, že je to nějaký vysoce postavený šlechtic a důležitý pán. Tváří se skoro tak důležitě jako univerzitní pedel, když studentům nastavuje berlu k slavnostnímu uvítání. Vzpomínám si, že jsem ho v této funkci obdivoval už před třemi lety – nejspíš to není úřad někde ode dna královské hierarchie, z něhož se člověk jen odráží k dalšímu postupu výš. Podstatou činnosti tohoto pána je chodit pár metrů před Lordem Comissionerem a nést apartní kostkovaný pytlík. V něm jsou uloženy výše zmíněné královské dokumenty (to je ovšem jen domněnka, protože jsem ho neviděl je vytahovat, vždycky jsem jen pozoroval, že tyto listiny podával moderátorovi právě onen tajuplný pán. Tato práce mi připadá nesmírně vzrušující. Představuju si, že přijede ráno doubledeckerem do práce/paláce, oblíkne sukni a podívá se do pytlíku, co mu tam královna asi přichystala. Pak si zjistí, kam bude dnes Lorda Comissionera předcházet a před zrcadlem zkontroluje, jestli jeho tvář má ten správný ceremoniální výraz. A pak už jen kráčí, ukazuje Lordu Comissionerovi cestu a předává dohlíží na správné předávání příslušných glejtů.
Nakonec pak přemýšlím o spojení církve a moci – byť ve Skotsku poměrně volném a bez finančního dopadu na církev i stát. I přes velikou úctu, kterou ke skotské církvi mám, a přesto, že nemám pochyb o tom, že nijak svého postavení nezneužívá, se ve mně vždycky probouzí sympatizant Chelčického a Jednoty Bratrské, která mezi sebe zpočátku odmítala přijmout šlechtice právě z toho důvodu, že vládnou mečem,  a taky odchovanec komunistického režimu, který nás nevědomky naučil, jak nebezpečné je spojení moci a ideologie. Je mi přece jen nejsympatičtější církev ježíšovská, která platí daně a ne je ukládá, která slouží a ne panuje a která nastavuje druhou tvář místo aby vrátila obdrženou ránu. Tímto uvažováním jsem se ovšem zatoulal daleko od současné skotské církve, která i přes své významné postavení zápasí jednoznačně o postoj následovníků Kristových a služebníků všech potřebných.
Po obědě přichází útlum v podobě jakéhosi velmi interního finančního tématu se specifickou, mně nesrozumitelnou terminologií. Zápasím o udržení pozornosti, ale prohrávám na plné čáře. Naštěstí se objeví lehce kontroverzní otázka návrhu, aby bylo úředně zakázáno pronajímat či zapůjčovat církevní budovy k jiné než křesťanské bohoslužbě. Rozpoutá se emotivní diskuze a hledá se správná hranice mezi láskou k bližnímu a otevřeností vůči jeho potřebám na jedné straně a jednoznačností, průzračností a nekompromisností našeho křesťanského vyznání na straně druhé. Po napínavém hlasování je návrh zamítnut (rozdílem asi třiceti hlasů, což při skoro šesti stech hlasujících je velmi těsný výsledek).
Mimochodem, už samo hlasování je zajímavým zážitkem: Některé návrhy jsou přijímány tak, že hlasující dusají nohama do podlahy, a podle intenzity vyvolaného hluku moderátor usuzuje na výsledek hlasování. Pokud je potřeba přesnějšího měření, hlasuje se povstáním – nejprve ti, kdo jsou pro, posléze ti, kdo jsou proti. Zdrževší se tady nijak neřeší. I tato forma vyjádření názoru je ovšem jen orientační – uznává se jen v případě jasné většiny. Pro přesné určení tady nejsou žádní skrutátoři, ale udělátko s čudlíky, které každý delegát s hlasovním právem na začátku nafasoval a na konci zase vrátí. V mezičase se tímto udělátkem počítá prezence (zmáčknutí kteréhokoli tlačítka) při jednání (velmi osvícené; mimo jiné se odpoledne probíral i návrh, aby delegátům, kteří nebudou mít asi devadesátiprocentní účast při jednání, nebyly proplaceny náklady; návrh neprošel:-), a samozřejmě také vlastní hlasování, jehož výsledky se během minuty objeví krásně graficky znázorněny na promítacích plátnech umístěných ve všech koutech jednacího sálu.
Zbytek odpoledne patřil zprávě o zahraničních kontaktech, při které byly představeny zvláště projekty v Číně. Čína je vlastně hlavním tématem letošního General Assembly. Paní Zhou vyprávěla o práci Amity Foundation, která pomáhá nejchudším lidem v Číně (bylo uvedeno, že v Číně žije 130 miliónů lidí pod hranicí chudoby… nepředstavitelné číslo! Potom se připomněla také delegátka z Tchajwanu, který sice získal nezávislost, ale přesto stále čeká na větší mezinárodní uznání své svébytnosti. Pak přišel zajímavý referát o situaci v Myanmaru a v jižním Súdánu. Velmi zběžně se odsouhlasily návrhy, zastávající se práv žen a lidských práv vůbec v Pákistánu.
Odpolední jednání skončilo společnou fotografií zahraničních hostů s moderatorem a sošným Johnem Knoxem, který stojí na dvoře před fakultou.
Náročný den ovšem ještě zdaleka neskončil, večer podával – velmi poutavě a napínavě – svou zprávu odstupující moderator. Vyprávěl o svých služebních cestách, hlavně zahraničních – od návštěvy u britských jednotek v Afghánistánu, přes Jeruzalém a Palestinu, až po už zmíněnou Čínu a zdejší dobročinné projekty, podporované Skotskou církví. Člověk si připadá docela nepatrný a bezvýznamný, když slyší vyprávění o spoustě utrpení lidí, ale i o projektech, které Skotská církev podniká, aby tuto situaci aspoň trochu změnila.
Na úplný závěr byli moderatorovi představeni všichni ekumeničtí hosté a zahraniční návštěvníci General Assembly. Za ekumenické hosty pozdravila shromáždění moderátorka anglické United Reformed Church a za „overseas“ pozorovatele pronesl řeč generální sekretář církve na Jamajce a Kajmanských ostrovech. Společným zpěvem pak bylo shromáždění zakončeno a všichni se rozběhli do svých ubytoven.

Neděle 20.5.
Po pracovním dni hned přichází volno:-)
Neděle je den bohoslužebný. Takže se začíná slavnostní bohoslužbou v „high kirk“ – katedrále sv. Gilese. Káže samozřejmě nový moderator (tentokrát naživo, ne z videa:-) a účastní se samozřejmě Lord Comissioner i celá městská rada. Nastrojení ve smokincích a cylindrech, někteří dokonce s parukami na hlavách, všichni pak v rukou jakési palice – zřejmě odznaky svého úřadu. Pan nosič pytlíku byl taky přítomen.
Zahraniční delegáti přicházejí průvodem po dvojicích (já jsem šel s fousatým Finem Pekkou, a ještě jsme netušili, že jim naši hokejisté večer vyfouknou medaili z mistrovství světa:-). Vzpomněl jsem si na epištolní text o tom, jak jsme všichni vedeni v triumfálním průvodu Kristově… jenom jsem si nebyl jistý, čí triumfální průvod to vlastně byl…
V katedrále mají parádní varhany a skvělého varhaníka. A co teprve, když nastoupil pěvecký sbor! Vzhled: profesionální, zpěv: nádherný zážitek. Vzpomínal jsem na našeho sbormistra Toma a říkal jsem si, jak by se mu to líbilo…
Kázání o nanebevstoupení Páně, na text z Filipským 2, 1-11 o tom, jak Kristus nelpěl na své rovnosti Bohu, ale ponížil se kvůli lidem… a jak máme být téhož smýšlení a máme mít tentýž přístup k životu.
Po skončení jsem chtěl ještě udělat nějakou fotku z katedrály, ale už mě nepustili zpátky kvůli další bohoslužbě.
Mrzelo mě, že kvůli odpolednímu programu dole v parku nemůžu tentokrát na Gaelic service. Bohužel se nedá stihnout všechno:-( Stejně bych jim nerozuměl ani slovo:-D
Odpolední program mi ovšem bohatě vynahradil jakákoli utrpěná příkoří. Celocírkevní akce pod širým nebem (a pod monumentální siluetou edinburgského hradu), stánky různých sborů nebo církevních organizací – od YMCA. ženské gildy nebo skautů až po právní a statistické oddělení. Do toho rachotila muzika z několika pódií, vypravěč příběhů líčil historii Edinburghu a mezi lidmi žongloval klaun a kouzlil evangelista iluzionista.
Zahraniční hosté byli atrakcí stánku World Mission Council. Průběžně se střídal pěvecký sboreček edinburgských Afričanů (spojený s projektem proti HIV) s vyprávěním některých hostů. V prvé řadě promluvila paní Helen z Číny, jejíž vyprávění o tom, jak její babička zakopávala na dvorku dědečkovu Bibli, aby ji komunisti nenašli, mi docela připomnělo příběhy z našich dob protireformačních. Velmi povzbudivá ovšem jsou i další svědectví o tom, jak Pán Bůh prostřednictvím křesťanů a církve pomáhá lidem z bídy a utrpení.
Další příběhy následovaly, i když nedaleké mobilní pódium dělalo všechno pro to, abychom neslyšeli ani slovo (znovu se potvrdilo, že hloupý zvukař nadělá víc škody než užitku). Příběh finského delegáta z jeho období misie v Thajsku, vyprávění bratra Norberta z Jamajky o projektech pro zneužívané děti, vyprávění o dopadech globálního oteplování a daňových úniků na chudé lidi v Guatemale. Pro mě nejsilnější ovšem bylo – jak jinak – vyprávění Jenny, pověřenkyně World Mission pro Afriku, o její loňské cestě do jižního Súdánu. Vůbec nevím, proč mě zrovna tato země tolik přitahuje… je úžasné, jak doširoka roztahuje Church of Scotland náruč své rozvojové pomoci.
Je ovšem pravda, že vyprávění bylo drsné. O zemi, která si vloni vyreferendovala nezávislost, která ovšem v posledních třiceti letech nepoznala nic než občanskou válku a genocidu. O systematickém bombardování civilistů kolem hranic se severním Súdánem, o sporech o naftová naleziště a ropovody, o tom, že v celé zemi jsou jen 4 míle asfaltové silnice, o vyhladovělých uprchlících, o nemilosrdném boji znepřátelených kmenů, na který doplácejí hlavně ženy a děti, o únosech lidí, o těžce zraněné ženě, které před očima zavraždili sestru a bratra a čtyři děti odvlekli neznámo kam a která z prožitého stresu v sedmém měsíci potratila… O potřebě vzdělání a lékařské pomoci…
U pojízdného pódia jsem ve tři hodiny potkal Liz a za ní celou hordu známých z Dunfermline, kteří se chystali na vystoupení – zpívání s postiženými. Trochu žertem jsem se ptal jednoho ze skupiny, jestli budou taky koncertovat, a silně mě překvapila jeho kladná odpověď (vím přibližně, jak onen známý zpívá:-). Pak jsem pochopil, že dostali příležitost předvést jednu ze silných schopností svého společenství – bohoslužby pro mentálně a tělesně postižené. Došlo tedy na čtvrhodinku prozpěvování s ukazováním, při kterém bylo vidět hlavně na postižených účastnících, jak moc to berou vážně. Díky Bohu za tuto zvláštní hřivnu, kterou u st. Ninian’s mají.
Celé odpoledne bylo zakončeno bohoslužbou, při níž kázal – jak jinak než opět Albert Boggle, nový moderator. Tentokrát ukázal svou evangelikálně-evangelistickou tvář při kázání o Zacheovi. Kouzelná bylo jeho přeřeknutí, kdy místo Zachea, kterého Ježíš přijal i s jeho vinami a špatnostmi, vzpomínal na Nikodéma… což posléze okomentoval jako přeřeknutí z Ducha svatého – protože Nikodéma Ježíš taky přijal takového, jaký byl…
Kolem šesté celá akce skončila. Šel jsem se rozloučit k misijnímu stánku a zjistil, že je tam docela dost práce s balením všeho vybavení. I přidal jsem se k pomahačům… a vysloužil jsem si tím nezaslouženou vděčnost a ještě nezaslouženější, ale o to vítanější (:-) špagety v blízké italské restauraci. Balili jsme a stěhovali všechno haraburdí jedním osobním autem do skladišť na ústředí církve.
A tím skončil tento dlouhý a náročný, ale nádherný den

Pondělí 21.5.
Dnešní jednání začínalo Večeří Páně v Assembly Hall. Je to velmi slavnostní a pečlivě připravená akce. Není divu. Na Večeři Páně dorazí i delegáti, kteří se jinak jednání vyhýbají jako čert kříži, plus hromada hostů z edinburských sborů. Vysluhování pro pomalu tisícovku lidí. Jen kalichů jsem na stole napočítal přes třicet. Bohoslužba probíhala standardně – včetně moderatorského kázání (to je zřejmě jedna ze základních povinností moderatora – kázat při příležitosti General Assembly. Zpívali jsme příjemné písničky a liturgie byla trochu odlišná od naší, ale to právě je na věci zajímavé:-). Moc se mi líbí důraz na to, aby se lidé poznali: před samotným přijímáním jsme byli vyzváni ne k obvyklému pozdravení pokoje, ale k tomu, abychom se seznámili s lidmi, se kterými si budeme chleba a kalich podávat. Já jsem měl z jedné strany dámu jménem Sheila a z druhé dámu jménem Dolly. Přijímání v sedě je pro našince naopak nezvyklé. Asi se mi to trochu eklovalo, takže jsem využil toho, že nesedíme hned vedle sebe, a aspoň ke kalichu jsem se zvertikalizoval.
Na pořadu jednání dnes bylo pár záležitostí interních, kterým jsem nerozuměl – jako třeba otázka penzijních fondů a církevních investic – ale hlavně nesmírně napínavé zprávy komise pro zvláštní ekonomické úvahy (nebo tak nějak se to jmenovalo:-) a komise zvané Církev a společnost. Ty jsou pro mě zatím (spolu se zprávou World Mission) jednoznačně nejzajímavější, co tady vůbec zažiju.
První komise se zabývala některými problematickými otázkami ekonomiky, přesněji řečeno ekonomickými dopady na běžného člověka. Mluvilo se hlavně o dluhových pastech, do kterých se lidé dostávají i díky současné finanční krizi a ve kterých by jim církev měla stát nablízku a pomoci jim. Je zajímavé, jak podobné jsou problémy lidí na celém světě. Bylo doporučeno, aby se církev snažila varovat lidi před tímto nebezpečím, aby podporovala skupiny a organizace, které se snaží lidem do pasti padlým radit a zprostředkovávat splátkové dohody, a dokonce, aby církev tlačila na vládu, ať jsou ve školách zavedeny jako povinný předmět základy ekonomického uvažování.
Tlak na vládu a lobbování bylo dnes zmíněno nejednou, také v souvislosti s materiálem druhé zmíněné skupiny. Ta se zabývala například otázkou domácího násilí a zneužívání a jak ho může církev pomoci vykořenit (kázání a vyučování, ale samozřejmě taky akutní poradenství a pomoc; včetně návodu, jak domácí násilí odhalovat), sektářství (zajímavé, že takto nadepsaná část zprávy se zabývala hlavně fotbalovým násilnictvím; asi mě nikdy nenapadlo tento druh lidského jednání nazvat sektářstvím, ale musím uznat, že to má něco do sebe), ekologičností církve (nevím, jestli to nakonec prošlo, ale asi ano: sbory mají pracovat na snížení své „uhlíkové stopy“, a to každý rok o 5%!!! Moc by mě zajímalo, jak se jim to bude dařit. A moc by se mi líbilo, kdybychom se k něčemu takovému taky odhodlali… ale nevím, jestli v naší situaci finančních zápasů o život jsme schopni takovéhoto závazku…). Posledními problémy bylo „human trafficking“, tedy obchod s lidmi (zvláště pro sexuální průmysl) a vyjádření k situaci v Palestině a pásmu Gazy. K tomu se zvedla docela emotivní diskuze, o to pikantnější, že už jsme seděli tři hodiny jednání bez nejmenší přestávky, zkroucení mezi lavicemi, bez možnosti natáhnout si nohy… Jednání nakonec skončilo kolem šesté, všichni byli šťastní, že to máme za sebou a že můžou jít ven, užít si krásného a slunečného dne, který v průběhu našeho sezení v chalupě vypukl.
Na večer jsem byl spolu s ostatními delegáty pozván na recepci s moderatorem v klubu Overseas League, asi 300 m od našeho hotelu. Bylo to neformální setkání s večeří, tedy skvělá příležitost k osobním rozhovorům s lidmi, se kterými jsem ještě nepoklábosil.
Začal jsem obligátním povídáním s Finem Pekkou, jehož žena má kamarádku původem z Ropice u Českého Těšína. Pak jsem se seznámil s manželským párem z Jižní Afriky – on je moderator presbyterní církve Jižní Afriky, Zimbabwe a Zambie. Dověděl jsem se, jak v jižní Africe běloši nevěří, zatímco černošské sbory se mohutně rozrůstají. Zaujalo mě povídání o konsenzuálním způsobu jednání na jihoafrickém General Assembly. Sice jsem nepochopil všechny detaily úplně přesně, ale o to zajímavější mi to připadalo. Zvláště pak vysvětlení, že v zemi, kde je jedenáct oficiálních jazyků, by byli v tradičním „hádavém“ a „hlasovacím“ způsobu velmi znevýhodněni ti, kdo neumí tak dobře anglicky! Jen tak mimochodem se mi dostalo velmi přesvědčivého a seriózně míněného pozvání do Jižní Afriky. Jen najít nějakého sponzora…:-) Dále se k nám přidal Adrian z Trinidadu. Zavzpomínali jsme na Elvise, se kterým jsem se setkal před čtyřmi lety v Dunblane. Při čekání na jídlo jsem se ještě zapovídal s Palestinským představitelem Georgem, který s potěšením kvitoval odpolední schválení materiálů o Gaze a rozčiloval se nad naivitou lidí, kteří při takové debatě citují oficiální materiály izraelské vlády. U stolu číslo 3 jsem seděl vedle paní farářky z Invernessu, která byla letos zjara v Myanmaru (Barmě) a která o tom velmi zajímavě uměla vyprávět. Naproti seděl pro změnu katolický biskup, se kterým jsme se bavili o návštěvě Česka před lety, o církevním školství a o vztazích mezi církvemi. Při zákusku si k nám přisedl osobně moderator, čehož jsem hned využil a tahal z něj rozumy o video-bohoslužbách a o tom, že nazpíval 5 CD vlastních písniček. Musím je někde sehnat a poslechnout. Pozval jsem ho s kapelou k nám, tak jsem zvědav, jestli je šance to uskutečnit. Někdy. Na závěr, už prakticky mezi dveřmi jsem mluvil s Jenny a jejím zimbabwským manželem (jméno si bohužel nepamatuju). Je to zajímavý páreček, doufám, že nezapomenou na slib přijet nás navštívit. Stejně jako všichni ostatní… které jsem samozřejmě taky pozval:-).
Recepce skončila kolem jedenácté večer… a myslím, že všichni byli podobně utahaní.
Takže šupšup do hotelu, ještě zajít stáhnout zprávy a pro dnešek hotovo!

Úterý 22.5.
Byl jsem odhodlán vstát brzo a jít si vyfotit Ediinburgh po ránu – krásný večer napovídal, že bude i krásné ráno. Ráno jsem se nejen probudil, ale dokonce i vylezl z postele, a nejen vylezl, ale dokonce i rozhrnul závěs na okně… a uviděl mlhu Londýnskou. Nebylo vidět ani ulici pod oknem. Nemělo smysl vyrážet s foťákem do ulic, tak jsem zase zatáhnul oponu a prodloužil si agónii o hodinu.
Jednání dopoledne začalo zprávou komise pro přehodnocování a změny (aspoň tak nějak bych přeložil název této pracovní skupiny). To mě zaujalo. Myslím, že každá církev, která si chce říkat reformovaná, by měla mít komisi pro reformy:-). Ta zdejší se pro letošek zabývala hlavně otázkami využívání moderních médií k práci církve a k oslovení lidí. Zdůvodnění bylo dlouhé a podrobné, ale základem byl fakt, že církev má být tam, kde jsou lidé. Moderátor Albert k tomu mohutně pokyvoval hlavou – je jedním z prvních ve Skotsku, kdo zavedl technologii do fungování sboru. Každé bohoslužby jsou přenášeny online a jeho virtuální sbor je skoro větší než ten reálný. K tématu technologie a církev se rozproudila živá debata, v níž se na jedné straně ozývali ti, kdo vítali návrhy komise, a na druhé straně ti, kdo upozorňovali na rizika a odlidštění internetové komunikace a taky na skutečnost, že přístup k internetu není zdaleka všude stejně snadný a že ve Skotských horách jsou místa, kde nemají ani mobilní signál, natož internet. Nejzajímavější byl ovšem návrh jednoho mladého faráře, který chtěl, aby se komise zamyslela i nad fenoménem internetových her a hráčských komunit, s odkazem na to, že v některých hrách se objevily dokonce i kostely, které založili kdo jiný než faráři:-). Komise slíbila, že se těmito virtuálními komunitami bude zabývat.
Další téma, které skupina nadnesla, byl způsob rozhodování v církvi. Klasický způsob rozprav a hlasování má velké nevýhody v tom, že většina převálcuje menšinu. Není tady nutná vzájemná dohoda a často je výsledkem veliká hořkost poražených. Už několik církví nebo církevních organizací přešlo na systém konsensuální (například Světová rada církví). Konsensuální metoda hledá společné a oboustranně přijatelné řešení. Princip jsem úplně přesně nepochopil, i když se mi ho jihoafrický moderáto snažil vysvětlit. Jde přibližně o to, že se přečtou návrhy, ale nedebatuje se k nim v plénu, jen se upřesní nesrozumitelnosti, a pak se všichni rozdělí do skupinek. Ty o věci diskutují po určenou dobu, a poté předají své závěry pracovní skupině. Ta pak přes noc zpracovává podněty všech skupin, a ráno je připraven závěrečný dokument. Nevím, jak přesně to probíhá, ale byl jsem ujištěn, že je to mnohem lepší a nezabere to o nic více času:-).
Tady se zmíním o současném systému projednávání záležitostí. Ten funguje tak, že různé pracovní skupiny po celý rok připravují své materiály, případně zpracovávají podklady na základě zadání předchozích General Assembly. Tyto obsahují zprávu (některé stručnou, některé velmi obsáhlou, některé předložené zprávy byly dokonce jen výcucem z komplexního rozboru, dosažitelného přes webové stránky) a návrh usnesení (opět různého rozsahu: některé obsahovaly jen bod „GA bere na vědomí zprávu“, nejdelší měla snad 37 bodů, rozdělených do podbodů; o každém se rozhodovalo zvlášť). Tyto materiály jsou vydány v podobě tzv. Blue Book – bichle o rozměrech Zlatých stránek (musím říct, že při cestě zpátky jsem měl obavy, aby mi nezatížila kufr natolik, že bych musel platit přirážku za extra kila:-). Tuto encyklopedii si všichni delegáti předem prostudují (dobře, asi ne všichni, ale někteří určitě:-) a připraví se na samotné jednání. Ke zprávě každé skupiny pak přijdou dopředu „conveners“ a předseda komise přednese úvodní řeč s nastíněním základních otázek a návrhů, případně objasněním nejasností. Pak moderator postupuje po jednotlivých bodech navrhovaného usnesení a shromáždění dává najevo svůj souhlas dupáním do podlahy nebo tlučením do čehokoli, co vydává hluk. Pokud chce někdo k některému bodu promluvit, vyskočí v příslušné chvíli a na celý sál zařve: „Moderator!“ Pak přiběhne k nejbližšímu mikrofonu, vloží svou identifikační kartu do příslušného otvoru a čeká, až se mu rozsvítí světýlko. Moderator se mezitím rozhlíží po sále a snaží se zjistit, z které strany se volání ozvalo:-). Ve chvíli, kdy je člověku uděleno slovo a zapne se mu mikrofon, může začít mluvit. Teoreticky má každý maximálně 5 minut, přičemž po 4 se ozve zvonek jako upozornění na časový limit, ale všiml jsem si, že to nebrali nějak moc vážně – pokud promlouvající nemluvil úplně z cesty nebo se neopakoval pořád dokola, nejednalo se s ním nijak striktně. Za celou dobu jsem zaznamenal snad jen tři zvonění… K některým tématům se vyjadřuje více lidí, takže všichni stojí u svých mikrofonů a čekají, až si jich zařízení všimne:-). Poté, co se všichni vypovídají, případně – je-li mnoho diskutérů – moderator diskuzi laskavě a přátelsky utne (je to jeho pravomoc, o ničem se nehlasuje a všichni jeho rozhodnutí respektují!), je buď podán nový návrh nebo pozměňovací návrh; nejlepší jsou samozřejmě návrhy na pozměnění pozměňovacího návrhu:-). O tom se pak hlasuje. Nejprve povstáním – kdo je pro anebo proti. Pokud je rozhodnutí jednoznačné, je návrh schválen nebo odmítnut, pokud jsou síly vyrovnané, hlasuje se elektronicky. Každý delegát má na krku své vlastní bezdrátové hlasovací zařízení, kde zmáčkně buď jedničku pro nebo dvojku proti. Systém hlasy během minuty sečte a je rozhodnuto.
V poledne jest vyrazil na „lunch event“ – představení práce čínské nadace Amity Foundation, o které mluvila naše spoludelegátka Helen Zhao, takto ředitelka nadace. Ukazovala fotky z jejich projektů, rozsetých po celé Číně. Mluvila o lidech, kterým pomáhají, o mladé doktorce, která se uchytila v nějaké malé vesničce v horách, kde jsou ovšem lidé tak chudí, že nemají na léky; doktorka z Amity jim ovšem obětavě slouží a vysloužila si dokonce to, že byla čísnkou televizí vyhlášena jako největší osobnost minulého roku. Ukazovala fotky z oblastí, kde lidé museli chodit hodiny, aby si donesli vodu ze vzdálených zdrojů, a jak jejich životy změnily vodní projekty nadace… Amity foundation dělá skutečně olbřímí práci a je moc dobře, že jsou podporováni – zdá se, že se tato podpora skutečně dostává k těm, kdo ji potřebují. Díky Bohu i za zprávy o rostoucí čínské církvi o tisících lidí, jejichž život se mění poznáním Ježíše. Na druhou stranu mi Helen připadala hrozně moc pozitivní až provládní. Na otázky po lidských právech odpovídala, že sice ještě nemají stejnou svobodu jako Britové, ale přece jen je to nesrovnatelně lepší, než to bývalo za kulturní revoluce. O tom není pochyb. Stačilo Helenino povídání, na kolik let odvedli do vězení jejího dědečka jen proto, že byl adventistickým kazatelem. Na druhou stranu bych rád slyšel její pohled na záležitosti Tibetu nebo národnostních menšin, případně na trest smrti. Nechtěl jsem s těmito kontroverzními otázkami obtěžovat ve velkém plénu, ani nevím, jestli by Helen odpověděla. Ale mrzí mě, že už nebude příležitost se jí na to zeptat, protože ve středu odjíždí.
Odpolední jednání tvořila nejprve zpráva o mládežnickém generálním shromáždění. Pochopil jsem z toho, že mládež se schází vždy půl roku dopředu, proberou spolu materiály a vyjádří se k nim. Tím zaprvé vyjádří své pohledy na příslušná témata a zadruhé se učí, jak jednat a vystupovat na podobných shromážděních.
Dále následovala zpráva komise „Mission and Discipleship“ – poslání a učednictví. Tato skupina předložila například rozsáhlý materiál o manželství, včetně podrobných statistik od uzavírání sňatků, přes posun v zájmu/nezájmu o sňatky církevní, až po rozvody a problémy s nimi.
Přiznávám se bez mučení, že po dvou odpoledních hodinách s nohama zkroucenýma mezi sedadly, jsem se sbalil, zaběhl do hotelu, převlíknul se a vyrazil na výlet do městských částí, kde jsem ještě nikdy nebyl. Chtěl jsem dojít k moři; nejdřív ze všeho pěšky, ale po chvíli jsem pochopil, že co vypadá na mapě jako pár metrů, by mi zabralo nějakou tu hodinku, takže jsem využil lístků na autobus, které jsme dostali, a za chvilku jsem z horního patra double-deckeru pozoroval ubíhající uličky směrem k přístavu Leith a k obchodnímu centru „Ocean Terminal“ (nevím, proč tomu říkají „ocean“, když tady žádný oceán nemají… ale asi to bude stejný důvod, proč říkají řeka něčemu, co má slanou vodu a působí na to příliv a odliv:-). Ocean Terminal mě moc nenadchnul, přístav nepříliš zajímavý a v obchodech samé „hadry“. Až po dlouhém hledání jsem našel hudebniny a dvojí knihkupectví. Vyšel jsem zas ven a hledal, co všude inzerovali, královskou jachtu Britania. Našel jsem ji za obchodním centrem, pečlivě omotanou vysokým plotem, aby jo nikdo, kdo neprojde přes obchodní centrum a patřičně nezaplatí se nemohl ani podívat… To mě definitivně znechutilo, i sednul jsem do busíku číslo 36 a vezl se do Holyroodu. Autobus byl tentokrát přízemní a vzadu měl napsáno: „Díky novým výfukům dnes můžete říct, že tento autobus je starý, ale ne smradlavý“. To asi byla pravda – nevšiml jsem si, že by vozidlo smrdělo. Ale po nastartování začalo vydávat takové zvuky, že jsem ho tipoval na rozpadnutí do deseti minut.
Jel jsem jím třičtvrtě hodiny – z konečné na konečnou – a dojeli jsme sice nahluchlí, ale jinak v pořádku. V Holyroodu jsem měl v oumyslu vylézt na skálu nad městem (tuším, že se jmenuje King’s seat (Královský trůn) a vyfotit si Edinburgh z kamzičí perspektivy. Tentokrát to vyšlo naprosto dokonale, včetně nečekaného obdivování trénujících cyklotrialistů, hopsajících z šutru na šutr, a západu slunce nad mostem do Fyfe. Do hotelu jsem se vrátil asi v deset, utahaný, ale spokojený. Za odměnu jsem se rozhodl praštit se přes kapsu a v baru u internetu nesedět jen tak nasucho, i opatřil jsem si za čtyřlibru drink zvaný Kmotr… směs whisky a griotky a kdo ví, čeho ještě. Bylo to příjemné, ale bylo toho žalostně málo:-)

Středa 23.5.
Středa byla můj poslední den na Assembly. Ráno jsem se zapotil už při balení kufru – nějak se mi do něj nechtělo všechno nasáčkovat:-) Z programu jednání mne nic příliš nezaujalo, jednalo se spíše o interní záležiosti, až na úvodní proslov arcibiskupa z Canterburry. I to ovšem nebylo nic zvláštního ve srovnání s pozdravem biskupa Desmonda Tutu, kteého jsem byl svědkem před třemi lety.
Víceméně jsem se potuloval po prostorách, chtěl jsem si sednout třeba do Rainy Hall (provizorní občerstvovna:-), kde byla velká obrazovka s přímým přenosem ze sálu, ale byl jsem překvapen, jak je tam narváno a kolik delegátů místo jednání sdí a klábosí v kantýmě:-). Šel jsem tedy prozkoumat bookstore, i když klasicky spíš jen se pokochat knihami, které si nikdy nepřečtu, natož abych si je koupil:-). Nakoupil jsem tam ovšem pár dárečků a suvenýrů. Cestou z knihkupectvíčka jsem potkal tchajwanskou návštěvnici, paní farářku, jejíž jméno jsem se neodvážil ani vyslovit. I když ona mě ujišťovala, poté co uviděla mé jméno na vizitce, že když máme háčky a čárky, určitě bych se snadno naučil čínsky:-) (přesněji řečeno mandarínkovsky, protože čínština má snad 600 různých dialektů a ten oficiální se jmenuje čínština mandarínská). Paní kolegyně zjevně měla povídací náladu, tak jsme si šli sednout na dvoreček (kde bylo zcela neskotsky horko:-) a skvěle jsme i popovídali o Tchajwanu, Číně, včerejším představení čínské dobročinné nadace Amity Foundation, o které nám povídala čínská kolegyně Helen, ale taky o její práci v Anglii, kde působí jako kaplanka univerzity v Manchesteru pro mandarínské studenty. Ptal jsem se jí na její pohled na některé věci, které včera vyzněly trochu moc provládně, když Helen vpodstatě vychvalovala čínské vůdce za to, jak podporují církve. Paní farářka (můžeme jí pro zkrácení říkat Šou, tak nějak znělo její jméno) mi potvrdila tento můj dojem, ale vysvětlila mi, že Amity se snaží v Číně pomáhat nejchudším lidem a aby to mohla volně dělat, nesmí si vládu nijak znepřátelit. Takže jde o to, najít rovnováhu mezi křesťanským voláním po svobodě a stejných podmínkách pro všechny a křesťanskou službou. Zajímavé byly taky dojmy z evropského křesťanství – šou se zdá, že angličtí a skotští křesťané jsou velmi zapálení, ale v podstatě jen generace našich rodičů a prarodičů. Mladí se o kostel nezajímají. Soudila, že je to příliš svobodomyslnou (až lhostejnou) výchovou a nevhodnými nedělními volnočasovými aktivitami dětí a mládeže. Překvapilo mě, když jsem se na konci rozhovoru dověděl, že pracuje jako farářka jen o rok méně než já, vypadala sama jako studentka:-) Pozval jsem ji, ať někdy přijede na návštěvu – ať už s rodinou nebo třeba s nějakou skupinu mládežníků – mohlo by být zajímavé podniknout nějakou společnou akci s bandou Číňanů, studujících v Anglii.
Vzhledem k tomu, že odbilo poledne, přesunuli jsme se na další „lunch event“, pořádaný radou pro misii ve světě, tentokrát s tématem Palestina. Nejdříve to bylo zklamání – narozdíl od včerejší bohaté nabídky jídla, masa, pečiva, zeleniny, ovoce i pití tentokrát nebylo jídlo žádné:-( Sál byl navíc narvaný k prasknutí (hlavní řečník to komentoval, že měl strach, aby vůbec někdo přišel, když je venku tak krásně… a teď je rád, že je venku tak krásně, protože kdyby bylo škaredě a všichni zamířili na přednášku, viseli by lidé snad i ze stropu:-), takže jsem celou dobu stál vzadu v davu a chytal každé třetí slovo.
Hlavní řečník Mark je americký Žid, který ovšem jezdí po světě a snaží se přesvědčit zodpovědné lidi, aby tlačili na Izraelskou vládu ve smyslu uvolnění restrikcí proti Palestincům. Doslova říkal, že národ, který prošel Holokaustem, by neměl budovat koncentrační tábory. Tím myslel slavnou palestinskou zeď. Bylo to velmi zajímavé, zvláště tím, že se jednalo o Žida. Na otázku, jestli má možnost takto někdy oslovit i židovské publikum, ovšem odpověděl, že budˇmají stejný názor jako on, a tím pádem jeho přesvědčování nepotřebují, anebo jsou naopak proti a stejně by ho neposlouchali. Mark byl doplněn ještě řečníkem číslo 2, jehož jméno jsem bohužel nazaslechl. Ten vyjádřil naprostý souhlas s řečeným a dodal, že je velmi snadné při pohledu na druhého člověka vidět, jak je jiný a vykládat si to jako vlastní ohrožení, ale že bychom se měli dívat spíš očima Božíma, které nás všechny vidí jako lidi různě zraněné a zklamané a toužící po uzdravení.
Po přednášce jsem vyrazil na hodinový průzkum města směrem na jih, kde jsem ještě nebyl. Chtěl jsem najít knihkupectví a hudebniny, což se skutečně i podařilo, obojím jsem se pokochal a vrátil se zpátky na jednání. Moc už jsem z něj nepochytil, ke konci Assembly se projednávají záležitosti menší důležitosti a zajímavosti.
Zásadní byl ovšem program večerní: nejdříve pracovní setkání evropské skupiny – což je v podstatě večeře delegátů z Evropských spřátelených církví, farářů a členů „evropského seniorátu“ Skotské cíkrkve, pracovníků evropského oddělení církevního ústředí a dalších zájemců (například Liz byla taky pozvána). Setkání se konalo v kostele St.Mary’s asi dvacet minut ostrého pochodu od Assembly Hall – s kopce, do kopce a pak ještě jednou s kopce. Kostel samotný je monumentální stavba vmáčknutá mezi domy v ulici; před pár lety se místní rozhodli, že chtějí rozšířit prostory o přístavbu a vzhledem k nedostatku prostoru okolo, museli kopat v písku pod kostelem (zajímavé s jakou škodolibostí mi jeden místní bratr ukazoval v základech, že „kostel byl postaven na PÍSKU! Přístavba je ovšem velmi sympatická, maličká ale s několika velmi praktickými prostorami, bezbariérová, s kuchyňkou a úžasným půlkulatým posezením s výhledem (a výlezem do zahrady).
Tato setkání jsou zaměřena na navazování vztahů mezi lidmi, vedení Church of Scotland na to tlačí a záměrně to propaguje. Byli jsme tedy několikrát vyzváni, abychom se dali do řeči s neznámými lidmi, a dokonce jsme si museli sednout na zákusek k jinému stolu než při hlavním chodu:-). Tato taktika ovšem přináší dobré ovoce: během večera jsem vystřídal svého už starého známého Pekku (který mi hnad zdálky hlásil, co zas podniká jeho známá z Ropice; a který taky vyhlásil, že má radši Adriana z Trinidadu než mě, protože Trinidad Finy nikdy neporazil v ledním hokeji:-), mládežnici Juliánu (krasavice asi o hlavu vyšší než já; tatínek Američan, maminka Maďarka – nebo naopak – narozena v Americe, vyrostla v Saudské Arábii, dnes žije s manželem v Budapešti… ptal jsem se jí, kde se vlastně cítí doma, ale odpověděla, že je to příliš složitá otázka:-), Liz a Carol a několik lidí z ústředí Church of Scotland (nejvíc mě potěšilo, když Carol několikrát opakovala, že já už nejsem host, že jsem vlastně jejich, jenom si nebyla jistá co vlastně, jestli spíš synovec nebo bratranec, nakonec se rozhodla pro bratrance… Ian Alexandr to komentoval, že bych tím pádem neměl dostat večeři, protože ta byla určena jen pro hosty:-) – a to vše jen díky tomu, že mě nebavilo v neděli po skončení Heart and Soul akce v parku jen tak postávat a okounět a pomohl jsem jim rozvázat dva uzle a odnesl pár krabic do auta…:-). Nejzajímavějším hovorem podvečera ovšem bylo povídání s kolegou z Jordánska, který vyprávěl, jak je v Jordánsku dobře a jak se rapidně mění situace v zemi k lepšímu, staví se silnice a lidem se zvyšují platy, přestože okolní země se zmítají revolucemi a válkami. Pochválil jak moudrého mají krále a jak osvícenou politiku. Mluvil o sociálním systému, který funguje a který přináší lidem obrovský užitek. Vysvětloval mi, že je to proto, že král zavedl minimální mzdu, kterou každý zaměstnanec musí dostat, kteréžto nařízení si žádný zaměstnavatel nedovolí obcházet. Naprosto nechápal, když jsem mu vykládal o tom, že u nás máme minimální mzdu už mnoho let a vychytralci našli tolik cest, jak ji obejít, až to pěkné není. Říkal, že si lidé přece můžou jít stěžovat na úřady a na policii… Připadal jsem si jako totální barbar a necivilizovanec, když jsem si vzpomněl na zaměstnávání na černo, bez daní a bez sociálních odvodů, na lidi, kteří jsou rádi, že mají aspoň nějakou práci a nějaký příjem pro rodinu a kteří by si netroufli jít nikam stěžovat, protože by se stejně spravedlnosti nedomohli… Ptal jsem se na křesťany v Jordánsku – dověděl jsem se, že jich je asi 3-5% procent obyvatel a že s muslimskou většinou vycházejí velmi dobře a prátelsky. Taky že mají nedostatek farářů, protože jejich biskup je velmi opatrný v ordinování nových a všechny nejdřív pečlivě prověřuje. Ptal jsem se, kde jejich kazatelé studují a byl mi doporučen Libanon, kde je možno získat Jordánským státem uznané vízum, narozdíl od presbyteriánské fakulty v Egyptě, jejichž titul Jordánsko neuznává. Moc zajímavé, asi zkusím podat přihlášku… hned co se naučím arabsky:-).
Kolem půl osmě jsme opět nastartovali pěškobus (dnešní den byl ve znamení dálkových pochodů) a šli jsme zpátky do centra, kde se konala slavnostní recepce moderatora a jeho manželky. Sešli jsme se v historickém sídle skotského parlamentu, hned za katedrálou. Recepce se konala ve starém sněmovním sále za účasti víc než stovky hostů a preludování výborné jazzové kapely. Sličné stewardky roznášely pochutiny a hlavně nápoje a mezi hloučky shromážděných obcházel moderator Albert a dával se do řeči s lidmi. A nejenže se dával do řeči, ale opět docela účinně katalyzoval to, že se po jeho odchodu dávali do řeči lidé, kteří se do té doby nikdy nepotkali. Nás s Pekkou přiřadil k manželskému páru z jeho sboru, takže jsme se dověděli spoustu zajímavostí. Velice si jej jako faráře pochvalovali, přestože tam působí už třicet let! Vyprávěli o tom, jak zavádí do bohoslužby moderní muziku a moderní technologie. Například paní, se kterou jsme se bavili, dělá jednu z kameramanek. Na důchod se prostě naučila pracovat s kamerou a zapojila se do technického týmu. Velice se divila, když jsem jí řekl, že u nás jsou tyto technické záležitosti obvykle výsadou mužů, a navíc že starší lidé si vůbec na moderní technické vymoženosti netroufají. Říkala: „Ale já taky nerozumím technice, prostě mi jen ukázali, který čudlík mám zmáčknout!“ Obdivuhodné.
Vůbec jsem si všimnul ve Skotsku nejednou, že mixpulty a kamery často ovládají ženy. Například hlavním zvukařem General Assembly byla urostlá dlouhovlasá dívčina, dirigující dění v sále od Midase za půl miliónu:-)
Před desátou, i když byla recepce ještě v plném proudu, jsem se musel rozloučit a vyrazit. Vyzvednul jsem si v hotelu čumajdan a stíhal poslední vlak do Dunfermline. O půlnoci jsem uléhal do postýlky…

Čtvrtek 24.5.
Den nepříliš zajímavý, den posledních nákupů, balení a vážení báglů (rozhodování: vejde se Blue Book nebo ji mám radši nechat v Dunfermline, nebudou na letišti problémy jako před dvěma lety?
Dennis mě odvezl do Edinburghu, ješlě jsme si naposled poklábosili a pak už jen standardní procedury check-inu, dopíjení Coly před vstupem do kontrolních bran (tekutiny jsou zakázány jako možné teroristické ohrožení) a čekání na letadlo. Doufám, že poletí včas, ať v Praze stihnu Žlutého draka a jsem o půlnoci doma…
Hmmm… proč vždycky můj kufr vyjede jako poslední? A proč mi autobus na nádraží ujede před nosem? Ještěže Žlutí draci mají telefonní linku a rezervace jízdenky se dá provést i smskou.
Ale České dráhy taky fungují; jedou v pohodě a načas… jen na ten internet se nedostanu… a taky jsem se těšil na mátový čaj a třeba i kousek něčeho k zakousnutí:-)
Je zvláštní, že v každém večerním vlaku se vyskytne aspoň jeden kymácející se a alkoholem impregnovaný člověk, který má zrovna potřebu procházet se vagóny tam a zpátky a sem tam si s někým pofilozofovat, případně si na výhybce sednout do klína nejbližšího spolucestujícího:-) Bylo to včera ve vlaku z Edinburghu do Dunfermline, je to i tady mezi Zábřehem a Olomoucí….

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *